Za výlet nic nedáme, řekli jsme si a vzali jsme to hopem. Ve čtvrtek šestého června jsme se myšlenkou získat objekt v Muně začali zabývat, hned v pátek se do Mikulovic rozjeli Jakub s Jakubem a v sobotu osmého jsem i já vyrazil obhlédnout objekt 33, který pro nás Kubové s Tomem vytipovali. Cestou jsem nabral Jakuba a Klárku. Rozhodnutí jsme ještě nebyli, ale i tak mě Jakub překvapil, když po příjezdu do Muny vybalil metr, rukavice a kladivo a oznámil, že jdeme zkoumat konstrukci a měřit.
Ještě než mě za volantem Kuba nasměroval k našemu objektu, projeli jsme celý areál křížem krážem a dostali jsme opáčko výkladu, který o den dříve slyšel Kuba od Toma. Muna mě přivítala svým silným duchem místa a zásady, které jsme si předem stanovili (nároky na stav objektu), se začínaly bortit. Zkrátka se mi tu tak líbilo, že jsem v tu chvíli byl ochotný překousnout i trochu horší objekt, než jsme si předem určili. Zvláštní je, že když Munu popisuji lidem, kteří tu nikdy nebyli, málokdy se mi podaří je svým nadšením nakazit a nadchnout třeba pro pomoc při rekonstrukci nebo uspořádání dětského tábora.
Bez mapy do lesa nechoď!
Přiznám se, že až dodnes je to jediná prohlídka Muny, kterou jsem absolvoval, i když už jsem tu naopak dvakrát provázel naše návštěvy a nové dobrovolníky. Pořád si slibuji projít si areál oběma naučnými stezkami a zatím jsem se k tomu nedostal. Čtení článků na internetu skutečnost rozhodně nevynahradí. Naštěstí se po osmi návštěvách v Muně orientuji dost na to, abych do pěti minut ježdění autem našel nějaké známé místo, z něhož trefím ven :-)
Z původního krátkého zastavení a obhlídky objektu 33 se nakonec stalo důkladné vnitřní i vnější zaměření. Kdo někdy zkoušel měřit tento typ objektu zevnitř, určitě pochopí, že to nebylo nic rychlého. Zdi jsou dlouhé a členité.
Pak přišlo ke slovu kladivo. Na mnoha místech jsme otloukali omítku a zkoumali, jak jsou kladeny cihly, jak zpevněné jsou klenby oken, jak jsou do stavebních otvorů zapuštěna vrata a vlastně také co je pod betonem na podlaze. Prohlédli jsme si krov a střechu a usoudili, že „takhle by to šlo“.
Poprvé jsme také prozkoumali blízké okolí objektu. Prošli jsme se po hraně valu, který jej obklopuje, a seznámili jsme se se sousedy: klíšťaty, létajícími klíšťaty (kloš jelení – název té potvory si pamatuji od té vteřiny, kdy jsem si ji po návratu domů vygooglil) a, jak jsme později zjistili, v Muně všudypřítomnými velkými a vzteklými černými mravenci.
Odjížděli jsme (neplánovaně) až za soumraku. Cestou domů jsme řešili, jak by naše práce na objektu mohly probíhat. Především co a jak udělat, kdo to udělá, když jsme členskou základnou malá organizace s malou a už tak vytíženou hrstkou aktivních dobrovolníků, a kdo to zaplatí.
Do Olomouce jsme se vrátili už za tmy. Tehdy jsem ještě netušil, jak se do projektu Muna 33, jak jsme tuto aktivitu pojmenovali v seznamu dalších projektů ČDS, dokážu zažrat a kolikrát mě jen v roce 2013 bude při průjezdu kolem bývalé vrátnice nové posádky vyprovázet zapadající slunce.