To jsem se zase nechala ukecat

9. 6. 2013
37

Zrovna jsem se vrátila odpočatá z týdenní dovolené ve Francii, když jsem se dozvěděla, že se mám jet podívat na místo budoucí základny ČDS. To místo objevil Kuba. Vlasta se toho nápadu chytl, a tak se mě zeptal, jestli nechci jet s nimi. Řekla jsem si proč ne. Skoro nic jsem o tom nevěděla, ale to málo, co mi Vlasta řekl, se mi docela líbilo. Ach, jak rychle jsem změnila názor!

Jelikož byl začátek léta, měla jsem ty nejkratší kraťásky, nové bílé tenisky, v nich bílé kotníkové ponožky a tričko na ramínka. Nevěděla jsem, kdy se vrátíme, a protože štěstí přeje připraveným, hodila jsem si do auta dlouhé rifle a mikinu (bílou!). Nicméně jsem moc nepočítala s tím, že bych to potřebovala.

V Olomouci jsme vyzvedli Kubu, který mě už jen svou výbavou zaskočil. „Dlouhé kalhoty, nepromokavá bunda, batoh a kladivo? Cože?“ Ve svém růžovém nátělníku a riflových kraťáscích jsem se na předním sedadle dost podivila. Dělává se mi špatně v autě, čili vydržet v něm, než přejedeme celý Olomoucký kraj od rovinné Hané až do kopcovitých Jeseníků plných zatáček, bylo něco pro mě. Nicméně jsem to vydržela, a když se před námi rozložil jesenický horizont, byla jsem nadšená.

Skoro vůbec jsem nevěděla, kam jedu a o co přesně jde. Nicméně jsem jela s lidmi, kteří se pro to místo nadchli. A protože jsem zvědavá a těm lidem věřím, jela jsem s nimi. Po cestě jsem si nechala přednést jejich plán. Zdál se mi natolik zajímavý, že jsem se pro to místo nadchla skoro jako oni. Ovšem jen do chvíle, než jsme tam dorazili.

Zastavili jsme před rozsáhlým, nízkým objektem se třemi obrovskými vraty, který vypadal jako jedna gigantická betonová garáž, jež asi tak půl století neviděla lidskou havěť. Uprostřed lesního porostu v jakémsi areálu, který byl ohraničen drátem a dřevěnými rozsocháči. Byla jsem naprosto šokovaná. Zarostený terén (nálety smrků a bodláčí) a usměvavé číslo 33 uprostřed objektu, bylo první, co jsem uviděla z vozu.

Otevřela jsem dveře auta a podívala se na zem. Pak to přišlo! To druhé a poslední, co už nikdy nedostanu z hlavy, byl ten gazilion mravenců, jak to později Vlasta nazval. Ti byli prostě všude! Jeden vedle druhého si to štrádovali po svých kilometrových dálnicích. Nezastavili se před ničím. Co jim zastoupilo cestu, buď zakousli, odnesli nebo prostě přelezli. Mravence zkrátka nic nevyvede z rovnováhy. Jediný kamínek štěrku na cestě nebyl nedotčen mravencem. Zavřela jsem oči a hlavou mi běžela myšlenka, že je to snad nějaký hloupý vtip nebo zlý sen. „Ať se probudím, ať se probudím!“ Nebyl!

Oba mí nadšení spolupasažéři vesele vystoupili z vozu přímo na hlavní tah mravenčí D1. Nic naplat, musela jsem taky ven. Už jen chvíli jsem se při pozorování cesty pod otevřenými dveřmi auta smiřovala s faktem, že se těm mravencům vyhnout nedá.

Vystoupila jsem. Když se mi pak zdálo, že už po mně lezou příliš, začala jsem i se svým metrem padesát vyskakovat dva metry nad zem a při tom jsem třepala nožičkama a ručičkama, jen abych se těch lezoucích a kousajících tvorečků zbavila. A to jsem na ně byla ještě hodná!

Jeden z nadšenců, Kuba, otevřel prostřední vrata. Všichni tři jsme vstoupili do prázdného, vlhkého prostoru. Bylo to jako v prvním dílu Harryho Pottera, když tři malí kouzelníci otevírali dveře, za kterými se skrýval obrovský tříhlavý pes. Mezi těmi vraty jsme stáli tři, coby kouzelné bytosti, dva hobiti a jeden polo-obr a ten zlý tříhlavý pes byl ten barák. Z té krásy mi opravdu nestačil přecházet zrak!

Jedinou dominantou zde byla řada narezle působících, avšak velmi důležitých sloupů, bez kterých by tento objekt možná nebyl stojící budovou, nýbrž jen ruinou. Kdysi snad bílé stěny zdobily metry pavučin, na nichž byla zavěšena kila mrtvého hmyzu. Popraskaná betonová podlaha byla jako vysypaná stoletým prachem a mezi kalužemi se povalovaly úlomky střechy a jiné kousky dřeva.

Při každém detailu, na který jsem zaměřila svůj zrak, se mi na čele vytvořila nová kapička potu a střídavě se mi zastavoval dech. Sama pro sebe jsem si říkala, že jsou přece rozumní a tohle nemohou myslet vážně, že si třeba jen ze mě vystřelili, jak je jejich zvykem. A dál jsem se soustředila na vzhled toho objektu.

V krovu byla po obvodu budovy vybudována vosí hnízda ve velikostech přibližně jedné až šesti krabic mléka. Naštěstí v nich už dnes nikdo nebydlel. Oproti živé náladě venku bylo uvnitř doslova mrtvo. Kupodivu se zde nepohybovali ani mravenci. Jediný zdroj světla poskytovala čtyři špinavá okénka překrytá okenicemi a díra ve střeše.

Nedůvěřivě a především nechápavě jsem se podívala na své přátele. K mému překvapení oběma nadšencům vydržely jejich nadšené obličeje. Naopak jsem měla pocit, že jim jejich nadšení ještě stouplo. Usmívali se?! Já jejich nadšenou náladu nejen nesdílela, ale ani nechápala.

„Cože? Z tohohle chcete vybudovat základnu a školicí středisko naší společnosti? A cože? Tady chcete pořádat tábory?“ Vyprskla jsem s ironickým úšklebkem.

„Ano. Tento objekt je tak akorát velký. Historie tohohle místa je mocná. Příroda tady je člověkem téměř nedotčena. Není to rekreační oblast, tudíž se tu moc nepohybují cizí lidé. Další takové místo bys hledala dlouho,“ dostala jsem od Kuby bohatou a sebevědomou odpověď.

„Nehledám taková místa,“ běželo mi hlavou. „Vlasta mluvil o rekreaci. Sice jsem byla zvyklá jet každý rok s rodiči na chatu do Rajnochovic, kde není než přírodní sprcha. A sice jsem od mala jezdila na dvoutýdenní tábory s kadibudkami a umývárnou v potoce, ale tomuhle životu jsem již značně odvykla. Žijeme ve 21. století v zemi bohatého severu a já se právě vrátila z evropské metropole Paříže a teď mám být tady?“ Nedokázala jsem si představit, že bych jela třeba na týden někam, kde není ani sprcha ani toaleta (zařízená!). A ještě ke všemu se všude pohybuje ten hladový hmyz, který si především na mě brousí kusadla.

„Kdo z téhle barabizny to školicí středisko vybuduje? Kdo by chtěl, trávit čas prací na tak nekomfortním místě a zadarmo?“ Zeptala jsem se v duchu a zároveň si i odpověděla: „Já tedy rozhodně ne!“ Kdyby jen tehdy věděla :-) (pozn. Vlasta)

Každopádně mi nezbývalo nic jiného, než uznat, že příroda tady i celý tenhle areál jsou… zajímavé. Jediní lidé, které zde potkáte, jsou ti, kteří k tomuhle místu mají blízký vztah, pracují tu na svých objektech nebo bydlí v Mikulovicích. A historie? Ta je natolik pohnutá, že se opravdu stává mocnou, jak jsem se později přesvědčila.

Z hlubokého přemýšlení mě vytáhl Kubův hlas, zrovna začali s Vlastou pobíhat po hale s metrem. V duchu jsem se pousmála. Přála bych vám vidět to naživo, vypadali opravdu komicky.
„Nestůj tam jako tvrdé Y a pojď nám pomoct.“ Kývla jsem na volajícího Kubu, udělala si culík a šla do auta. V mém letním oblečku mi začala být zima a navíc mě v jednom kuse něco kousalo. Odhadovala jsem, že by při pobytu zde spotřeba repelentu převýšila spotřebu deodorantu. Oblékla jsem se do riflí a mikiny a vrátila se k nim.

Kuba vytáhl kladivo a začali jsme opravdu důkladně zkoumat, co je ten barák zač a například jak jsou skládané cihly. Přeměřovali jsme, co se dalo, a Kuba si to načmáral na papír. Nejvíc absurdní mi připadalo, když mě ti dva nadšenci zvedali nahoru, abych jim změřila tloušťku trámu. V tu chvíli jsem obracela oči v sloup a říkala si, že už to vážně přehánějí.

Když to konečně dokončili a zavelel se odjezd, Kuba Vlastovi nabídl, že si můžeme ještě z auta prohlédnout areál a Vlasta souhlasil. Při projíždění Munou se mi dostával duch tohohle místa do krve. Člověk by se tu trochu i bál.

I když jsme mírně bloudili, našli jsme to, co nám Kuba chtěl ukázat. Opět jsme měli vystoupit z vozu. Tentokrát už jsem opravdu váhala. Nejen k mému překvapení tam ale neběhalo tolik mravenců jako u objektu 33. (Toto zjištění nás později přimělo to více prozkoumat.) Kromě prohlídky amfiteátru nás Kuba táhl někam do lesa. Do této chvíle jsem se radovala, že se mi nic nestalo. Procházeli jsme člověkem nejspíš léta nedotčeným terénem a nohy se nám bořily asi dvacet centimetrů do měkkého porostu. Člověk ani nevěděl, kam šlape.

A pak se to stalo! Do cesty se mi postavil potok, byl široký ani ne půl metru a já ho chtěla překročit tak, abych si třeba nezlomila nohu. Jenže jsem se přepočítala. Ještě než jsem potok překročila, šlápla jsem na větev, po které mi sjela noha zrovna do toho bahnitého potoka. Moje bílá bota byla celá mokrá a špinavá od nánosu v potůčku. Měla jsem vztek, protože už jsem viděla svou mámu, jak se rozčiluje nad mými novými bílými a teď zničenými botami a lamentuje: „Já jsem ti říkala, že si nemáš kupovat bílý! Vůbec si neumíš vážit toho, co máš.“ Tím pro mě Muna absolutně skončila.

Sedla jsem si do auta a přemýšlela nad tím, co jsem tu viděla. Odjížděla jsem odtud s přáním, abych se sem
už nikdy nemusela vrátit!


Časová osa historie objektu 33 v Muně Mikulovice zobrazuje 6 událostí
Česká debatní společnost, z. s. 2013–2017
Web vytvořila a provozuje agentura Deleo, Severokov s.r.o.
Podpořeno z programu Think Big, který realizuje Nadace Telefónica ve spolupráci s Nadací rozvoje občanské společnosti.
Uses XMod Pro: A DNN module which allows you to create your own dynamic forms, lists and customized DNN solutions.